Žabka bloguje

...aneb kterak jsme cestovali

Musím říct, že po čtrnácti dnech v různých evropských městech a mnoha zážitcích s místními a jejich ochotou se s námi bavit jakýmkoli jazykem, který by mi byl srozumitelný, jsem docela začala oceňovat i to, že se v Praze mluví česky.

První zastávkou na naší cestě po Evropě se téměř na týden stal Amsterdam, město hříchu. Uchvátilo nás již samotné Holandsko, jak řekl Michal: "V Holandsku ale není z kopce" - a měl pravdu. To je fakt jedna velká cykloplacka.

Samotné město nás v sobotu přivítalo naprosto neuvěřitelnými davy, ve kterých jsme i my, otrlí Pražáci, měli co dělat. V neděli ale již davy pominuly, takže to asi byla nějaká momentální vlna. Co říct o Amsterdamu... je to velmi přátelské, no-stress město, kde jsou zvyklí snad na všechno a hlavu si nedělají s ničím. Výjimkou tam nejsou velmi podivně se chovající individua, ani nakřivo postavené domy, se kterými se prostě nikdo neobtěžoval. A normálně se v nich bydlí, tak co, že ta okna nejsou úplně rovně, že :) Je to velmi free město.

My jsme nebydleli za křivými okny, nýbrž v kempu kousek za centrem. Cesta z něj do města obnášela poměrně kousek po nožičkách a pak cestu trajektem na hlavní nádraží, což bylo pro nás suchozemce příjemné zpestření.

Necelý týden jsme strávili nejrůznějším procházením Amsterdamu, spinkáním, povídáním a projížďkami po okolí. Když jsme toho měli dost, podnikli jsme výpravu na pláže, na nichž byly asi nejzajímavější cesty, jichž proběhlo osm. Bylo nás totiž šest, a tak se náš poctivý řidič na obou cestách otočil zpátky pro zbylé. Na pláži jsme si užili sluníčka a moře a vůbec to bylo moc fajn :)

Po týdnu už začnete město docela znát, hlavně tedy Amsterdam má v centru asi 750 tisíc obyvatel, takže není tak velký, abyste se v něm nezačali orientovat. Ani jsem si neuvědomila, jak jsem se v něm cítila dobře, dokud jsme neodjeli.

Protože Belgie byla zamračená, šedivá a nepřátelská. SMSka odtamtud stála asi dvacet korun, minuta hovoru asi milion (milion je v tomhle případě 35 korun českých, no zlodějina) a tak vůbec. Teda jako než jsme dojeli do Brugg (do Bruggy? do Brugge? jak se to město skloňuje?). Byli jsme tam víceméně omylem, jelikož se náš nejlepší řidič na světě chtěl vyhnout svým rodičům v Bruselu "a Bruggy jsou fakt krásný". Proto, když jsme tam dojeli, se zeptal: "A co že tu vlastně má být?" Nu, městečko nám vyrazilo dech. Uprostřed řad menších historických domů, všech v krásném zachovalém stavu, jsme například narazili na nádhernou obrovskou katedrálu. Místní náměstí nás uchvátilo podobně, vodní kanály byly také velmi pěkné... no prostě fakt krása. Vynahradilo nám to to ošklivé počasí i pocit nepřátelskosti, který jsme z Belgie měli.

Tu noc jsme přespali na pláži téměř na přesné hranici mezi Francií a Belgií, pláž to tedy prý byla francouzská, takže se tam již nesmělo koupat bez plavčíka... proto jsme si ostentativně oblékli plavky a i přes to, že foukalo a naskakovala nám husí kůže, jsme do té vody vlezli. Moře bylo příjemně tak akorát, sluníčko se chystalo k západu, paráda. Pak jsme se najedli (piknik na pláži, super :-) ) a když se setmělo, šli jsme zpátky k autům a potají vzali spacáky a vlezli na předem nalezené místečko mezi dunami, kam jedině nebylo vidět ze všech rekreačních bytů a domků belgických důchodců, kterých tam bylo opravdu požehnaně (domků i důchodců). Ráno nás vzbudilo vtíravě sluníčko, vlnobití, křik racků a úžasný výhled. No, ten nás nevzbudil, ale užili jsme si ho taky.

Nejzvláštnější byl pohled na klusající spousty důchodců, kterým moře evidentně svědčí a poránu si běželi dokázat svoji vitalitu. A nebylo jich málo.

Další zastávkou na našem putování, délka vyprávění o němž vás asi za chvíli zabije, byla Normandie. Ve zkratce: všude bylo strašně plno, což nás dohnalo až ke krásnému kempu, kde jsme se za 28 euro vyspali všech sedm a ve sprchách bylo normální světlo. Kupodivu tam nebyla cítit tráva. Jeden celý den jsme věnovali druhé světové válce - byli jsme v muzeu, na válečném hřbitově a na Omaha Beach, kde se vylodili spojenci. Kluci pořád hledali bunkry, což nás malinko nebavilo, obzvlášť, když ten kýžený ještě v devět večer neviděli. O půl hodiny později jsme ho ale našli a ta radost za ten proježděný den fakt stála. Ti dospělí kluci se rozběhli k "bunkříkům", zkoumali děla, lezli dovnitř, byli nadšení :) Musím přiznat, že my jsme taky měly radost :)

Paříž, jestli ještě vnímáte ;)

Obrovské město. Obzvlášť ve srovnání s "naším" Amsterdamem. Také výrazně méně přívětivé, jak je dobrým zvykem ve větších městech. Mimochodem, tam žije asi deset milionů lidí, není to úplně malé městečko. Eiffelovka nás přivítala už na příjezdu a i mojí frakofobní duši oslovila. A to je co říct.

Večer jsme po docela dlouhém vykyblíčkovávání vyrazili na noční Paříž, kluci v kapse kladivo, naštěstí nepotřebné. Z výletu po osvětleném městě se stalo rychlé vyskočení z metra (mimochodem, neuvěřitelně složitého, strávila jsem jízdu s nosem zabořeným v mapě a vyděšeným výrazem) na výhled na slavnou věž. U ní prodávalo mnoho černochů mnoho různých modelů oné dámy, která nám, jako mnohé na naší cestě již, vyrazila dech. Osvětlená Eiffelovka má prostě neuvěřitelné kouzlo. A policejní zátah na ony černochy též, ve Francii policisté i umí utíkat a někoho chytnout!

Prohlídkou pařížských krás jsme strávili další den a bylo to úplně bezva. Den před tím jsem koupila s Breptou mapu, do níž jsme zakreslili, co chceme vidět, nu, a pak nezbývalo, než se tam dostat. Naštěstí bylo pod mrakem, takže jsme se nepekli. Znovu k metru: je staré a upřímně řečeno ošklivé, má 14 tras a milion přestupů, zastávku na povrchu co 200 metrů a je docela vtipné se v něm orientovat. Koupili jsme si celodenní lístek, takže jsme naštěstí nemuseli řešit, jestli každou jízdu podnikneme. Jedna jízda stojí 1,60 euro, my jsme za ten den vlezli do metra osmkrát a jeli 16 vlaky. A všechny jely, jen jsme vlezli do stanice, super :) A musím se pochválit, že ty trasy jsem promýšlela většinou já a nezabloudili jsme ani jednou :) Ještě perlička - je tam strašný vzduch. Nikdy mě nenapadlo v Praze ocenit, že stanice, tunely i vlaky mají výborný odvětrávací systém. Z toho, co psal Čejný, je na tom londýnské metro podobně.

Ale za ten den jsme viděli všechno. Vítězný oblouk (obrovský!!!), Champs Elysées (jak se to píše?), Eiffelovku (za dne už se nám fakt tolik nelíbila), Invalidovnu (obrovská, pěkná stavba), lucemburské zahrady, Louvre (panejo... to je taky obrovitánský, bohužel zavřený), Notre Dame (velké zklamání, přímo v chrámu mají recepci a prodej suvenýrů, nemá to vůbec atmosféru), Sacre Coer (to je naopak úžasný místo, nesmí se uvnitř ani fotit a dodržuje se to - myslím - a mlčí se tam, tlumené hlasy, ohromující stavba) i Moulin Rouge (no.. my, co nás kluci při "zkratkách" několikrát protáhli red light districtem v Amsterdamu, už jsme opravdu šokovené nebyly ;), mlýn tam pořád stojí :) ) no a pak už hotel. Uťapkaní až hrůza, ale bezva to bylo.

Poslední den jsme si prohlédli Versailles, tedy jen zahrady, kde bylo vedro k padnutí (taky tam pro někoho jela sanitka), naposledy se najedli za drahé peníze v McDonaldu a už jsme si to frčeli na Prahu.

Tak. To je všechno. Takhle jsme se měli :)

Ještě fotky: tady (jen z mého foťáku, kvalita hrozná, ale tak poznat na tom ty věci a lidi jsou)

A naposledy, perlička ze zkušenosti s francouzským vínem kluků, co tam byli s námi:

Na té pláži mezi Francií a Belgií vzali lahev červeného, otevřeli, expertně si čuchli, ochutnali, pomlaskali a začali se bavit o tom, že tedy ten buket nic moc, že po něm zůstává trochu pachuť... svoje znalecké povídání završili shrnující větou: "No, jak to říct.. prostě je hnusný." A šli ho vylít o kousek dál. Bílé skončilo stejně, poučení: nekupujte, ani ve Francii, víno v Kauflandu.

...kdo dočetl až sem, je dobrý.

Stripky z toho, jak tu ted temer tyden prebyvame:

Vzit neprivazane kolo je stale kradez, navzdory predstavam o nepsanych pravidlech

V modrem svetle se strasne spatne holi nohy a venkovni svetlo pak vypada jako kdyz jste zdrogovani (ne ze bych vedela, co to je za pocit)

Ubytovani je neskutecne drahe

Za to ale spinkame na anglickem travnicku a kazdou noc nase stany prosvicuje baterka, jak hlidaci hledaji cisla stanu. Je to adrenalin, kdyby ho nenasli, jsou schopni nas stan zlamat a vyhodit do popelnice (i s nami?) - tvrdi kluci, co tu byli loni

Amsterdam je very no stress mesto, domy postavene nakrivo, kola vsude, nikdo nic neresi. Parada :)

Jidlo je drahe, obleceni levnejsi nez v Cechach

Mne konci internet, tak se mejte smejte a zdravim z dalky :)

Ano, ta potvora dorazila i k mému drahému zaměstnavateli.

Znamená to, že poslední týdny jsme všeci byli ve stresu, koho vyhodí, kdo zůstane, jestli firmu zavřou a co s námi bude, když se všude vyhazuje po desítkách lidí.

Dopadlo to tak, že jsme včera měli všichni porady, kde jsme se dozvěděli, že nám zkrátí platy a vezmou odměny. Pro někoho, kdo čekal, že poletí (z. B. yours truly), to byla popravdě dobrá zpráva. A ještě raději jsem byla, když jsem se dozvěděla, že se zkrátí úvazek, protože za méně peněz po nás nechtějí stejný počet směn.

Nu, a méně směn je něco, o co jsem žádala už v září, takže spokojenost. Jestli si mě tedy nechají. Musím říct, že je to ale docela síla, vyhazuje se, zkracují se platy, lidi odchází...

Takže až na to, že přijdu o kamarády, některé, to pro mě dopadlo nejlépe, jak mohlo.

Škoda, že to tak nemůže být pro všechny.

1. Jsem bordelář. Většinou přijdu, přeložím, přeházím, najdu a odejdu. Když mám ale čas, většinou žiju aspoň v relativním pořádku.
2. Nemám pravidelný režim. Školu mám dva dny v týdnu a ve středu večer, práci naprosto různě a do toho cpu mnoho různých srazů, setkání, zařizování a podobných věcí. Když mám volné dopoledne - ať je to všední den nebo víkend, většinou spím, protože neexistuje záruka, že se třeba vyspím o víkendu. Z toho vyplývá, že nerespektuji pracovní týden a víkend v pojetí většiny pracujících.
3. Většinou nejím doma. To doufám, že se změní, protože to je dost nákladná a nezdravá součást mého životního stylu.
4. Dělám výborné zeleninové saláty, ve kterých nešetřím a dělám je často a bývá jich hodně. A ráda se dělím.
5. Mám poměrně citlivý čich. Nejspíš to souvisí s dioptriemi jako jakási kompenzace, ale je to tak. Necítím snad jen vodnici v místnosti a to ještě jak kdy. Nemusí všechno pořád vonět, ale smrad snáším špatně.
6. Když na to přijde, umím docela slušně péct.
7. Jsem magor na uklízení kuchyně. Když už uklízím, je tip-ťop - a to dělám dost často. Vycepovaná od maminky.
8. Jsem noční pták a ranní vstávání mi nedělá dobře. Když na to přijde, jsem schopná být vzhůru do tří ráno u ICQ nebo déle, prostě nemám nijak velkou potřebu být v půl dvanácté v posteli.
9. Většinou nesnídám, protože bych musela vstávat o to dřív a to se povede tak jednou za půl roku.
10. Mám relativně katastrofální timemanagement, takže odcházím pět minut po poslední chvíli a jakékoli povinnosti doháním noc před termínem. Nebo po něm, záleží na benevolenci přednášejícího.
11. Do školy chodím podle nálady a u většiny předmětů nemám nijak extrémní potřebu sedět v té lavici každý týden.
12. Jsem usměvavá :)
13. Docela mě baví prát, když na to mám čas.
14. Jsem zvyklá žít v ulitě svého pokoje a moc z ní nevycházet. To bych taky chtěla změnit, protože takhle se žije vedle lidí a ne s nimi. A moje představa spolubydlení je někde v půlce mezi oběma možnostmi.
15. Jsem zvyklá mít soukromí. Nevím, jestli jsem na něj háklivá, protože mi ho doma nikdo neničí.
16. Mám ráda prostor a světlo, zastavěné prostory mi nedělají dobře.
17. Mám ráda svoje kytičky, které taky mají rády prostor a světlo.
18. Jednou za čas si přestavuji pokoj.
19. Potřebuji komunikovat s lidmi a to dost intenzivně. ICQ tuhle potřebu docela hodně řeší, ale živý člověk je živý člověk.
20. Miluju zvířata.
21. Myju se večer.
22. Nerozčilují mě hromadící se PET flašky od pití v mém pokoji.

... nic víc mě teď nenapadá. Tož spolubydlení zdar, bude-li se mnou chtít ještě někdo bydlet :-)

Myslím, že tenhle článek se tu bude objevovat v updateovaných variantách.

... a je na něm, jestli to omylem nezašlápne.

Snad jen trochu kýčovitý příklad ze dneška:

Šla jsem spát tradičně pozdě a vstávala příliš brzy. Aby toho nebylo málo, nejen, že jsem nestihla jíst, ale ani jsem se nestihla ničeho napít a hodinu jsem fungovala na prázdný žaludek. Takže mi pak bylo celý den špatně a ještě trochu hůř, obracel se mi žaludek, nemohla jsem jíst. Bolela mě hlava a pracovala jsem asi tak na 40 procent svého obvyklého výkonu (což je tedy už skoro, jako kdybych tam spala).

Večer jsem šla s roverama na chvilku na Struhy (zajímavé, jak se člověk vyhne označení hospoda, aby nebyl považován za povaleče), protože jsem to nějak slíbila, že se tam stavím a chtěla jsem je vidět. No, chodit do hospody se skupinou, která jede na vlajkovou a poslední dobou řeší jen to, není zrovna moc super nápad, obzvlášť, když vám je špatně.

Takže jsem tam seděla a byla trochu mimo a až časem se zapojila do hovoru a asi po hodině šla domů.

Zrovna pršelo - a tady se dostáváme k možnému kýči - a já, jak jsem byla unavená, jsem cestou z metra šla se zavřenýma očima (parkem). Automaticky jsem nastavila obličej dešti a po chvíli zjistila, že je mi to strašně příjemné a že mě to uklidňuje.

...abych to zkrátila. Na tom dešti jsem seděla snad půl hodiny, pak jsem i vypnula hudbu (pomiňme romantiku všeho toho městského ruchu, tramvají a aut) a jen se soustředila na to, jak mi ten déšť padá na obličej a do vlasů a bylo mi to hrozně příjemný... a hlavou mi jen tak volně proudily myšlenky a měla jsem pocit, že jsem se opravdu zastavila, zklidnila, a bylo mi dobře. Usmívala jsem se, jako kdyby mě to nabilo energií, náladou, pozitivním myšlením. Jenom proto, že pršelo.

Bottom line: na to, jak nepříjemný den jsem měla za sebou, stačila jen takováhle drobnost, kterou bych nevymyslela. Spontánně jsem to udělala, protože jsem to potřebovala a nějaké podvědomí se ozvalo s tím, že mi tohle pomůže.

Přemýšlela jsem potom, jestli každý máme tuhle intuici, která nám proti rozumu a všemu prostě umí pomoct, když není hej. A došla jsem k tomu, že myslím, že ano. Jen ji asi máme dost utlumenou a její velmi jemné náznaky často zašlápneme spěchem, příliš mnoha problémy, nebo něčím podobně civilizačně chorobným.

A kdybych uměla jednat podlé té intuice, bez nějakých doprovodných promýšlení, bylo by mi asi hodně dobře. Rozhodně mě ale dneska potěšilo, že jsem se tomu uměla podvolit a že mi to opravdu pomohlo.

Tož intuici zdar! :-)

Dneska jsem si uvědomila, že už jsem asi měsíc nezveřejnila žádný slint. Dle lidí, kteří se blogy zabývají z hlediska mediálních odborníků (ano, i takoví jsou), je můj blog tedy neaktivní, téměř taková polomrtvolka.

Po třech týdnech jsem se dneska stavila ve školce, takže jsem teď nabušená vědomostmi (pitomostmi?). Absolvovala jsem - lehce perplex - hodinu a půl přednášky o blozích. A říkala jsem si, co to studuju, když dostanu kredity za blogování (které je dokonce povinné) a ve škole mi někdo na zeď promítá neoficiální kodex blogerů. Ale bylo to zajímavý a jestli je u nás opravdu možné psát bakalářku o blozích, tak sem s tím, možná i dostuduji.

Jinak se ovšem konečně mám skvěle. Jsem sice nezodpovědná a měla bych se k sobě chovat šetrněji, ale zase kolikrát mi bude dvacet? Udělala jsem si po zkouškovém lehčí oddech na horách s Rudovo třídou, na který jsem sice odjela s teplotou a přijela odtud s horečkou, ale bylo to super a stálo to za to. Myslím, že na to budu dlouho vzpomínat, moc často se mi nepovede vyrobit tři dny bez internetu, téměř bez telefonu a bez jakýchkoli starostí nebo povinností. Ty jsem tedy ne příliš vlastní vinou prožila s Breptinkou, Rudou, Vojtou a Rudovou třídou a známými v Orlických horách a bylo to bezva.

Pak jsem na další dva týdny ulehla s čímsi, co asi byla docela zákeřná chřipajzna. Jeden by řekl, že spát až patnáct hodin denně a nic nemuset je fajn, ale já chtěla tenhle semestr chodit do školy! A krom toho mě stresovalo, že se to pořád nelepšilo. Takže to jsem si moc neužila. Samozřejmě, teď do mě všichni rýpou, jestli vlastně do té školy ještě chodím, což mi radost moc nedělá, protože jsem za to nemohla (a neříkejte, že bez těch hor bych asi stonala kratší dobu).

Ale od té doby, co jsem minulou středu konečně zvládla ujít víc než dvacet metrů a nepotřebovala jsem si potom hned lehnout, jsem v jednom velmi příjemném kole. Ne všichni by ho asi schvalovali.. vlastně většina zodpovědných lidí by mi vysvětlila, že jsem troska, ale co už. Vidím se se spoustou milých lidí, zase zkouším, co vydržím a mám se velmi skvěle :)

V pátek se konal ples, který sice na plese byl typicky maturitní, ale zato afterparty byla lepší než moje vlastní. Spát jsem šla... no, už za světla. A vstávala o tři hodiny později, o čemž jsem nebyla tak docela přesvědčená, že přežiju. Kupodivu jsem zvládla i docestovat do Kostelce u Řízků, kde mě postavila na nohy polévka a potěšilo povídání s tátou a Jarmilou. Mívám i lepší nápady, než takhle málo spát, ale ta after byla prostě skvělá. Ples byl taky fajn, i díky tomu, že jsme tam s Breptou několik lidí znaly, což vždycky potěší :-)

Po té sobotě, co se mnou moje tělo trochu odmítalo spolupracovat, jsem večer dorazila na oslavu Brepty a Bosorky, což bylo další milé setkání. Nějak ty rovery hodně můžu :-) Oslava byla báječná, oslavenkyně správně v náladě, a kolem spousta milých lidí, co víc si přát? Snad jen těch pár naspaných hodin.

Musím tedy přiznat, že v neděli se mi do práce velmi mnoho nechtělo. Spánku jsem úplně moc nepobrala a představa dne u počítače a docela velkého množství soustředění se mi nelíbila. Kupodivu jsem to nakonec relativně přežila. Večer jsem se stavila na návštěvu svojeho staršího bratránka, kterou jsme tak nějak spontánně ukuli. Nevěděla jsem vůbec, co čekat, protože jsme spolu v životě před tím prohodili asi tak dohromady deset vět, co jsem si tak pamatovala. Ukázalo se ale, že jsme si fakt hodně podobní. Jsme narození asi čtrnáct dní (a deset let) od sebe a ty podobné geny dělají své. Mám pocit, jako kdybych získala dalšího člena rodiny, dalšího člověka, který o mě má zájem a je ochotný mi pomoct, kdybych potřebovala. Což mě moc potěšilo a dneska jsem z toho celá dobře naladěná.

Nu a dneska trend milých setkání pokračoval spontánním obědem a kafíčkem s Vendulkou, kamarádkou z gymplu. Seděly jsme snad pět hodin v kavárně a pořád povídaly a bylo to moc fajn. Takové prostě milé odpoledne. To bylo korunované večerním cvičením, které jsme lehce překvapené s Breptou absolvovaly a povídáním na Struhách (na Struze?). Je fajn vědět, že někdo prožívá skoro totéž a popovídat si o tom (popřípadě drobně zanadávat).

A to jsem vypustila středu a čtvrtek, které se nesly v podobném duchu.

Prostě se mám bezvadně a pomineme-li nepříjemné stresy s prací a některé kotrmelce, které se snažím si srovnat, je všechno v pořádku. Nebo as much as it can be, anyway.

Co je nejdůležitější: lidi kolem mě jsou bezvadní a mám je moc ráda.

Včera jsem byla na báječném maturitním plese našeho gymplu a docela to ve mně vzbudilo spoustu myšlenek.

Bylo to krásné a místy dost dojemné a pořád mám pocit, že na gymplu jsem se měla strašně skvěle.

Ale o tom psát nechci.

Setkání s profesory a bývalými spolužáky, z nichž některé jsem třeba už rok neviděla, přináší vždycky tutéž otázku: Jak se máš?

A já, optimistická Žabka, jsem se přistihla, že odpovídám poloúsměvem a pokrčením ramen s tím, že teď zrovna to není nic moc. Kde je pes zakopán? Já se nechci mít nic moc, já se mívám skvěle, nejlíp, úžasně!

Přitom nemám pocit, že by to bylo nějak špatné. Nemám sice poslední asi půl roku nijak hypernabitou náladu (pokud neblbnu z únavy), ale že bych byla nešťastná, to nejsem. Spíš utlumená.

Když to ale mám rekapitulovat, ta bilance není nijak skvělá. Málem jsem neustála zkouškové, nabourala jsem auto, škola mě nehorázně nebaví a studovat ji pro jistotu budu velmi pravděpodobně o rok déle, v práci jsem častěji než doma a mám tam průšvihy, nemám ambice být nějaká skvělá novinářka... nemám vlastně ambice být profesně ničím velkým. Stačí mi být druhořadá novinářka, mít spokojenou rodinu a spoustu přátel. Ještě raději bych někde využila jazyky.

Chtěla jsem se přihlásit na pedagogiku*, ale mám dojem, že nemám už nervy na další zbytečné předměty, v tomhle případě typu biologie člověka nebo antropologie. Ale možná by mě to bavilo, myslím... říkám si, že žurnalistiku bych mohla dostudovat kvůli povolání, tohle by mě bavilo studovat. Dělat to nechci, já učit nemůžu a nechci a ta praxe je přeci jen potřeba, máte-li někomu říkat, ať to dělá jinak a líp.

Poslední dobou jsem víc doma a děje se přesně to, čeho se vždycky tolik bojím - plýtvám časem a nedělám, co bych měla, přestože na to mám čas. Připadám si jako v bludném kruhu, mám málo disciplíny.

A zase mám lehčí problém napsat email, to tu dlouho nebylo.

Ách jo. A to nemluvím o tom, jak si dělám bordel ze života, co se citů týče.

Tak jsem se pěkně terapeuticky vylila na blog... ono to není tak zlý, nejspíš, jen mě občas přepadnou tyhle nálady.

Znamená to, že fakt potřebuji být vytíženější, než jsem poslední dva dny?

*Pedagogika jako teoretický obor o přístupu k člověku (dítěti) a školském systému s docela velkou dávkou psychologie se učí na FF UK a není to nic na PedF, já NECHCI učit.

Na to, abych s konečnou platností rozhodla o tom, jestli se budu lehce hroutit pod skvěle nabitým časem, nebo ho budu mít nabitý méně a třeba se hroutit budu úplně stejně.

Myslím, že mám celý pátek o čem přemýšlet...

V neděli jsem se vrátila ze skvělých hor a od té doby jde vlastně všechno od desíti k pěti.

Nestíhám školu. Ale z nějakého důvodu mě to nestresuje... nějak to vždycky vyjde. Pomalu a důkladně je taky způsob studia.

Strašně mě dostala ta plynová krize, o níž jsem se poprvé dozvěděla v pátek informaci, že Bulharsko je bez plynu a Slovensko má zásoby na deset dní bez doplňujících informací o tom, co se s tím kdo snaží dělat. K tomu se přidala ekonomická krize a všechny ostatní světové hrůzy, o kterých téměř dennodenně píšu plus pocit melancholie, že je na nás táta tak hrozně moc hodný... a fakt jsem to nějak neunesla. Obrovský pocit bezmoci a toho, že se můžu docela rychle dostat do situací, kterých se šíleně bojím - nouze, bezmoc, s absolutně žádnou možností s tím něco dělat. Poprvé jsem pocítila obrovskou nenávist vůči Rusku. A nechápu, že to ostatní tak nebere... vždyť snad sakra nejde jen o to, jestli nám doma bude teplo, ale i o to, že těm Bulharům není, ne?! Nebo už jsem mimo?

Do toho se stalo to, co jsem už od druhého ledna věděla, že se stane, a přestože jsem to deset dní věděla, stejně mě to vzalo. Já to tak nechci, nechci, nechci. A z minula vím, že v tomhle jsem masochista, takže se teď budu trápit a doufat a doufat a trápit se a chytat se každé možnosti, příležitosti, náznaku... protože mi ukázal, že v podstatě by to možný bylo...

A ještě krom toho někteří lidé v mé rodině neumí předat to, co doopravdy myslí - nebo doufám, že myslí - a vznikají z toho naprosto idiotská nedorozumění s ještě idiotštějšími následky a opatřeními, ze kterých je mi zvolna špatně a chce se mi stěhovat. Takhle si ten život ve dvaceti tedy nepředstavuju, být měsíce a měsíce ve stresu, o něco se snažit a pak jenom koukat, jak se to boří kvůli šikovnosti jiných lidí, šíleně to odnést a pak zvolna z tohohle down začít jiné, ze kterého jsem šíleně šťastná, šíleně nešťastná (to častěji) a doufat, že až přejdou prázdniny, bude líp.. jen proto, aby se to dřív utlo, než to bude moct být lepší...a do toho mít pořád z někoho strach, pocit, že někoho před někým musím chránit, protože ti lidé prostě nejsou schopni si to vysvětlit normálně a mají větší moc, když dojde na ošklivé konce než ti druzí, které chráním.

Chci být šťastná, mít dobrý pocit z toho, co dělám, mít se ráda, stíhat, co potřebuju, a jezdit o víkendu k tátovi, spát u kamarádek a koukat na filmy, blbnout, pubertit, mít se dobře.

To přece nechci tak moc, ne?