Blog.cz > Žabka bloguje

Nejnovější články

Just a thought

Neděle v 1:23 | Žabka |  Myšlenky
Everyone should, at all times, know that they are special in some particular way.

And if they don´t, people around them should convince them so.
Přidat komentář
 

Opět povídka

5. ledna 2010 v 22:30 | Žabka |  Budoucí novinářka?
No, nějak sem zase toho moc nepřibývá, že.. tak aspoň vám dám další povídku, co jsem sepsala :)
Téma bylo volné, ale mě nic moc nenapadalo, myslím, že já mám hlavu spíš na popisy než na vymýšlení dějů ;)


Nenechte se rušit

Milada tiše zaklepala a vstoupila do místnosti. "Nenechte se rušit, maminko," zašeptala a před starou paní přisunula stoleček, na nějž položila tác s večeří. Její tchyně na talíř ani nepohlédla a rukou ji odmávla jako obtížný hmyz. Nic jiného než televize jí nestálo za pozornost. Milada spolkla několik jízlivých poznámek a odešla.

V kuchyni si sedla ke stolu a dala hlavu do dlaní. Už to dlouho nevydrží, nevdala se za Mirka, aby se z ní stala posluhovačka jeho neuvěřitelně líné matky. Mirek jí na nářky odpovídal vždy stejně: "Jsi přeci zdravotní sestra, víš, kolik péče potřebují staří lidé. Snad bys nenechala vlastní rodinu trpět?" Chtěla na něj ječet, vyškrábat mu z očí ten sebejistý výraz, kterým jí dával najevo, že o jeho pravdě se nepochybuje. Nebral v potaz náročnost jejího zaměstnání, vždy očekával uklizenou domácnost a spokojenou matku. Vnímal to jako její základní životní poslání. Jeho matka se o jeho otce a celou rodinu také starala, tedy to tak musí být. Co na tom, že jeho matka byla v domácnosti a otec je živil, péče o domov je prostě první a hlavní povinností ženy.

Mirek byl o deset let starší než Milada, seznámili se na gymnáziu, kde ona studovala a kam on čerstvě po škole nastoupil. Ředitel měl ale na vztahy se studenty velmi vyhraněný názor, a proto si dovolil ji pozvat na kávu až rok po její maturitě. Byl galantní, jiný než kluci, se kterými se setkávala na škole. Když dostudovala, požádal jejího otce o její ruku. Brzy zjistila, že starosvětskou výchovu měl na svědomí jeho otec, přísný pan řídící školy v zapadlé vesnici, který tři roky po jejich svatbě zemřel. Milada si oddechla, pravidelné nedělní obědy pod jeho taktovkou ji vysilovaly. Mirek ovšem trval na tom, že jeho matka nemůže zůstat na vesnici sama a přistěhoval ji do jejich pražského bytu. Nedbal na Miladiny námitky, že byt je příliš malý pro tři lidi a své matce dal jejich ložnici. Sotva stihla vystěhovat skříně do obývacího pokoje a "maminka" sídlila v křesle a měla zapnutou televizi. Po smrti manžela si užívala život bez povinností a nic jí nebylo dost dobré.

Maminka vyžadovala ticho a klid v bytě, nerušené sledování televize a pravidelně teplá jídla. Když Milada žádala Mirka o pomoc, vysvětlil jí, že potřebuje dodělat to či ono a prostě teď zrovna nemůže, ale že ona to jistojistě zvládne.
"Hlavně ji prosím tě neruš," naléhal manžel pokaždé.

S tou vzpomínkou vstala od stolu, odstavila hrnec s večeří pro muže a šla si vyčerpaně lehnout. Ráno ji čekalo vstávání o půl páté, měla ranní službu. Děsila se, kdy kvůli vyčerpání z domova udělá chybu při péči o pacienta.

Když přišla do sesterny, kde ji oslepilo světlo několika zářivek na vysokém stropě, všimla si nového letáku, který přibyl na společné nástěnce. Měla ještě chvíli do začátku služby, uvařila si tedy kávu a začetla se do jasně žlutého papíru. Společnost Člověk v tísni hledá zdravotní sestry do týmu pro posílení vojenské nemocnice v Afghánistánu. Nikdy nebyla dobrodružný typ, ale tohle vypadalo jako velmi zajímavý únik z koloběhu, ze kterého se sama neuměla vymanit. Ještě ten den zavolala na uvedené číslo.

Mirkovi to vysvětlila jako nutnou potřebu, žádná jiná sestra tam jet nemohla, zalhala.

Do Afghánistánu jí psal dlouhé emaily. Jak se mají, jak se stará o maminku, jak jim chybí.. náhle začal mluvit v jednotném čísle. Bála se zeptat, proč, až jednou jí přiznal, že péči o maminku neunesl. Dal dámu, která jí dělala ze života peklo, do domova důchodců. Zaradovala se, po návratu snad konečně začnou žít normálně.

Na letiště pro ni přijel s obrovskou kyticí. "Vítej doma, Miládko!" Ještě jí ani nestihl vzít kufr z ruky, když řekl : "Maminka se na tebe moc těší, včera jsem ji přivezl zpátky domů."

Podívala se na něj chladným pohledem, vrazila mu kytici zpět do rukou a mávla na taxi. "Tak se nenechte rušit," rozloučila se s ním.
Počet komentářů: 6

Tak jsem asi evangelička

7. prosince 2009 v 0:39 | Žabka |  Myšlenky
Od malička mě rodiče vodili do kostela. Teda na bohoslužby, v kostele to moc nebývalo. Patřili jsme k Českobratrské církvi evangelické, do vršovického sboru. Jako miminko mě pokřtil náš tehdejší farář, několik let jsme tam chodili. V Americe jsme si dělali kostel doma a snažili se držet tradice. A když mi bylo asi deset, dvanáct, omrzelo mámu nedělní hádání se o vstávání a oblečení a přestali jsme tam chodit. Zpětně si říkám, že to mohlo být pěkné, když se v neděli rodina vypraví a jede do kostela. No, u nás to moc pěkné nebylo, pokud si to dobře pamatuji.

Za dalších několik let jsem do naší modlitebny dorazila velmi málokrát, jediný větší kontakt se sborem byl při vánočních hrách, ve kterých jsme my tři sestry účinkovaly. Pak přišlo období konfirmace, což je u nás tak kolem 15. roku. Měla jsem pocit, že když nebudu konfirmovat, vypadnu definitivně ze své skupiny vrstevníků, se kterými jsem vyrostla. Jako by to vytušila, přišla za mnou sestřina kmotra, že moje skupina akorát začíná s konfirmačním cvičením a jestli se nechci přidat. Chtěla jsem. A tak jsem odkonfirmovala... po pár letech mi v plné síle došlo, že jsem, jako v případě skautského slibu, prošla procesem, který mě měl kamsi posunout, a ani jsem si toho skoro nevšimla.

Možná to byla jistá nevyzrálost, možná jsou tyhle rituály tím silnější, že si člověk uvědomí později, že na ně nebyl připravený.

Konfirmace mě zpátky do sboru nijak fyzicky nevrátila. Ale podpořila ten základní vztah, který jsem ke svému sboru měla, což se projevuje jako velmi důležitý moment.

Za následujících několik let jsem si poměrně jasně zformulovala, co mi nevyhovuje a myslela jsem si, že začnu hledat svoji vlastní cestičku. Že si najdu církev, která mi sedne a objevím přístup, který budu schopná přijmout za vlastní. Jenže ejhle. Neuměla jsem si představit, že bych patřila jinam, že bych opustila všechny ty lidi, které sice mnohdy neznám jménem, ale kteří mě viděli vyrůstat a patřím k nim. Nebyla jsem na jediné jiné bohoslužbě, asi s tím má co dělat i loajalita.

Letos o prázdninách jsem celkem náhodou zjistila, že jsem opravdu věřící. Že nemůžu hledat, jaká církev by mi vyhovovala, nebo dokonce úplně změnit vyznání. Že nevěřím v osud, náhodu, dobré konce... že prostě věřím v Boha. Pomaličku, polehoučku, jsem se vracela k večerním modlitbám, obnovovala svůj lehce zaprášený vztah k Němu a znovu se pokoušela nějak si vyjasnit, jak chci, aby ten vztah vypadal, jak vypadat má... to byl jeden z největších kamenů úrazu, pro mě. Nedávno jsem dokonce sama od sebe otevřela Bibli a něco si přečetla. Ale jasno tedy stále nemám.

Dneska ráno mi kamarád napsal, že jde večer k Salvátoru (tomu katolickému) na bohoslužbu, káže Halík. Slyšela jsem o něm již mnohé a najednou jsem měla velkou chuť tam jít. A dobře jsem udělala.

Jednak Halík káže neuvěřitelně srozumitelně a tak, že mě inspiroval, posunul a utřídila jsem si během chvíle některé myšlenky. A druhak jsem ohromně silně cítila, že jsem evangelička, že tohle není můj šálek čaje. Některé věci mi hodně vyhovovaly a přijdou mi, že hodně podpořily můj výsledný dojem a obecný duševní stav. Například prostředí kostela, zahajovací ceremonie, klekání při některých částech modliteb a podobné. Jiné věci mi nevyhovovaly, například vybírání peněz při přípravách večeře Páně a jiné mi byly přímo proti srsti, například oslovování svatých v modlitbě.

A jako se člověk v cizině často velmi hrdě přihlásí k tomu, že je Čech, jakkoli doma nadává na poměry, já jsem dneska asi poprvé cítila, že jsem hrdá evangelička a že mi naše zvyky vyhovují.

Je pravda, že dnešní bohoslužba, i přes veškeré výhrady, které k ní mám, ve mně probudila víru v takovém rozsahu, jak se to mému sboru spíše nevedlo než ano. Důkazem je i tento článek. Tohle mi u nás moc chybělo, pocit podpoření té víry bohoslužbou a nějakým prožitkem.

Nu prostě. Jsem evangelička a jinak už to být asi nemůže :)
Počet komentářů: 5

Další povídka

2. prosince 2009 v 1:01 | Žabka |  Budoucí novinářka?
Tentokrát bylo téma melodrama... tak nevím, povedlo se?


Dveře
Dveře od bytu se s třísknutím zavřely.

V dětství jsem věděla, že třísknutí dveří je konec. Táta býval neoblomný; jakmile jsem překročila hranice jeho trpělivosti, práskl dveřmi pokojíčku, zavřel se do pracovny a týden, i dva, na mě nepromluvil. Nesnášela jsem, když se choval, že mě nevidí.

S Milanem je to začátek hry. Vezme si peněženku, mobil a klíče a třískne dveřmi. Odejde. Vím, kde bych ho našla, půjde pít s kamarády do hospody o dva bloky dál. Přespí v práci. A ráno, ráno se bude chovat, že si ty dveře ke mně jenom přivřel, nezabouchl je vší silou, kterou v posilovně zvedá činky, a nenechal naši hádku zase dojít příliš daleko.

Přinese mi růže, možná gerbery. Tentokrát by možná mohl orchidej, ví, jak je mám ráda a pravděpodobně si již uvědomí, že dnešek musí opět hodně žehlit. Víc, než obvykle.

Nechám klíč v zámku, jako obvykle, aby se nemohl dostat dovnitř. Nebudu ho ještě chtít vidět, nenechám si přeci kydat věčně na hlavu.

Květiny najdu na rohožce, bude u nich cedulka. Co vymyslí zítra? Minulou mám ještě vystavenou u zrcadla - Evi, zlato, nezlob se na mě. Jsi pro mě ta nejkrásnější na světě a já jsem největší hlupák každý den, kdy tvrdím něco jiného. Miluji Tě, princezno! Miluň. A ty smsky, co mi celý den pak posílá… někdy si říkám, že naše hádky stojí za to. Usmiřovací rituál, prováděný ve vší vážnosti a s nehranou lítostí, jsme si vyšperkovali do detailu a zpětně se často bavíme o tom či onom povedeném usmíření.

Jak jsme si dvě hodiny povídali přes dveře, až na nás vyběhla sousedka, že rušíme noční klid… jak mi do práce nechal doručit oběd a sám pak přinesl kávu… jak jsem mu na rohožku prostřela královskou snídani… jak jsme se srazili u háčků na klíče a pohádali se ještě o to, který tedy třískne těmi dveřmi. Vzkaz napsaný na dveřích, mnoho konverzací přes kukátko do chodby.

Co bude zítra? Přistihuji se, že již nemyslím na ošklivou hádku, která právě proběhla, že najednou je mi jedno všechno, co jsem mu ještě před chvílí vztekle vyčítala. Ať si nechává hrnky, kde ho napadne, ráda vyhodí shnilé zbytky čehosi, co si nechal na pracovním stole a já to mezi všemi ostatními věcmi najdu až po několika dnech, hlavně, když zítra najdu na rohožce nebo na stole v práci nebo ve schránce na dopisy květinu. Těším se. Vím, že mu odpustím veškeré nadávky i příměry k matkám.

Probudím se zazvoněním budíku a jen co se mi podaří rozlepit oči, kontroluji, zda ještě v noci nepsal. Nenapsal, ale nejsem zklamaná, to udělal snad jen jednou, že by porušil rohožkovou tradici. V klidu se osprchuji, obléknu a nasnídám, vstala jsem brzy, a tak ani nemusím pospíchat do práce. Stihnu i přečíst noviny, než odejdu z bytu. Otočím klíčem v zámku, tradičně tam byl celou noc, a nedočkavá otevřu konečně dveře. Na rohožce leží--- na rohožce neleží nic. Zhola nic.

Je mi to podezřelé, to se ještě nikdy nestalo. Zvednu nevinný kus rohože, jestli se snad omluva neskrývá pod ní. Skrývá se pod ní leccos, hlavně tedy nemálo prachu, ale očekávané překvapení - ideálně orchidej - nikde. Pro jistotu se podívám do schránky, jestli nezměnil tentokrát scénář, ale čeká mě tam jen informace, že Albert zlevňuje cibuli. S povzdechem zabouchnu dvířka a odjedu do práce.

Opět se začínám těšit, to bude velké, jestliže vynechal první, tolik důležitý krok. V práci mě jistě čeká ohromná kytice, možná on sám s omluvou v očích. Zrychlím krok, jsem zvědavá, co vymyslel.

V práci mě čeká leda tak nepříjemná šéfová. Mé pracovní místo, stejně jako rohožka před našimi
dveřmi, zeje prázdnotou. Začínám být nervózní, to jsme si toho včera opravdu řekli tolik? Proč porušuje náš nejkrásnější rituál? Nejsem schopna se soustředit, hlavou mi neustále běhají černé myšlenky. Bojím se - o něj i o náš vztah. Co se stalo, že nic nedělá?

O půl páté odpoledne vycházím z práce, zamyšlená, smutná. Před dveřmi budovy stojí můj Miloň, Milánek, a tváří se vážně. Prý jestli si můžeme promluvit.

Měla jsem vědět, že jednou ty dveře bouchnou naposledy.
Počet komentářů: 2

Česky nebo anglicky?

30. listopadu 2009 v 13:34 | Žabka |  Myšlenky
Nedávno jsem úplně čirou náhodou objevila amerického básníka (prozaika a dramatika) Roberta Frosta, toliko čtyřnásobného nositele Pullitzerovy ceny, který žil 1874 - 1963. Nelenila jsem (výjimečně) a půjčila si z knihovny nejen sbírku jeho poezie (pro zvídavé - Hvězda v kamenném člunu), ale i jeho souborné dílo v angličtině. Neuvěřitelné, co všechno městská knihovna má.

Frost je básník, jehož tvorbu by naše středoškolská profesorka češtiny pravděpodobně označila za přírodní lyriku. Tak, zaškatulkováno. Pro mě je nicméně důležité, že se jeho tvorba vrací k přírodě, neřeší životní dilemata, ale popisuje podzimní listí a podobně. Je to uklidňující, milá tematika. A co víc, má moc pěkný rým, který mě oslovuje a i ponouká k tomu, že se některé básně učím.

Ještě jsem do jeho tvorby nepronikla příliš, nechávám si pro něj chvilky před spaním, ale zaujaly mě dvě básně natolik, že jsem je sem přepsala. První, Podzimní host, se mi moc líbila už v češtině a naučila jsem se ji zpaměti. Pak jsem ji nicméně vyhledala v originále a lidově řečeno, sedla jsem si na zadek :) Myslím si, že anglicky má ta báseň výrazně větší kouzlo.

Naopak je tomu v případě druhé, Nezvolené cesty. I tu jsem prvně četla česky a vlastně díky ní jsem Frosta vůbec objevila. Inspirována tím, jak se Podzimní host v originále pěkně vybarvil, našla jsem i The Road Not Taken. A poměrně mě zklamala, česky je to opravdu pěknější.

Dávám vám je tu ke srovnání a komentáři, povídejte, jak se vám líbí ;)



Podzimní host

Má tesknota, když k ní přisednu,
tvrdí, že deštivé podzimní dny
jsou nejkrásnější ze všech dnů.
Miluje mokrou pastvinu,
nahý strom listí zbavený.

Všechno ji těší čím dál víc,
mluví a já poslouchám.
Je šťastná, že už jsou ptáci pryč,
že její šedivý soukenný šat
má v mlze zář stříbrných svic.

Ty siré stromy, mráčná báň,
zplanělé země kolotoč.
Co krásy vidí tu i tam
a žehrá, že ji nevnímám,
a trápí mě, ať řeknu, proč.

Neví, jak dávno jsem si zvyk
čekat na holý listopad,
na dny, než spadne první sníh.
Proč ale prozrazoval bych,
co říká líp, co slyším rád.
My November Guest

My Sorrow, when she´s here with me
Says these dark rainy November days
Are beautiful as days can be.
She loves the bare, the withered tree,
She walks the sodden pasture lane.

Her pleasure will not let me stay,
She talks and I am fain to list:
She´s glad the birds are gone away,
She´s glad her simple worsted gray
Is silver now with clinging mist.

The desolate, deserted trees,
The faded earth, the heavy sky,
The beauties she so truly sees,
She says I have no eye for these
And vexes me for reason why.

Not yesterday I learned to know
The love of bare November days,
Before the coming of the snow.
It were in vain to tell her so,
And they are better for her praise.





Nezvolená cesta

Dvě cesty dělily se v žlutém háji,
a byl bych tak rád nelenil,
šel oběma a zvěděl, co tají,
tu první jsem sledoval očima, dal jí,
sbohem, když zmizela v zeleni.

Šel po drhué, která se nabízela,
snad právem jsem jí přednost dal,
zarostla travou, prošlápnout chtěla,
tu první mi pak připomněla,
když jsem ji poctivě prošlapal.

Jedna i druhá zde zasypaná
ležely pokojně pod listím.
Tu první jsem zamýšlel pro jiná rána,
však každá cesta je předešlou dána,
a sotvakdy se sem navrátím.

Po létech povím to najednou
s povzdechem, jak čas plyne.
Dvě cesty se dělily, já šel tou,
kde jich šlo méně přede mnou -
a pak bylo všechno jiné.






The Road Not Taken

Two roads diverged in a yellow woodm
And sorry I could not travel both
And be one traveler, long I stood
And looked down one as far as I could
To where it bent in the undergrowth;

Then took the other, as just as fair,
And having perhaps the better claim,
Because it was grassy and wanted wear;
Though as for that passing there
Had worn them really about the same.

And both that morning equally lay
In leaves no step had trodden black.
Oh, I kept the first for another day!
Yet knowing how way leads on to way,
I doubted if I should ever come back.

I shall be telling tis with a sigh
Somewhere ages and ages hence:
Two roads diverged in a wood and I -
I took the one less traveled by,
And that has made all the difference.




A ještě musím vyzdvihnout jednu věc: verš "Tu první jsem zamýšlel pro jiná rána/ však každá cesta je předešlou dána/ a sotvakdy se sem navrátím." - to je prostě paráda :)

I když musím uznat, že poslední sloka anglické verze Nezvolené cesty se mi taky moc líbí. Tak. Povídejte ;)
Počet komentářů: 11

Povídka

3. listopadu 2009 v 23:29 | Žabka |  Budoucí novinářka?
Letos do školy doopravdicky chodím, i když se to někdy nezdá :)

Jedním z předmětů je i povídka, na kterou - nečekaně - každý týden píšeme povídku. Samozřejmě, že to píšu na poslední chvíli, ale tahle je možná i relativně povedená, tak ji sem dám.

Není to žádný masterpiece, upozorňuji předem ;)




Útěk
Jirka se toulal Václavským náměstím odshora dolů a přemýšlel, jak zvládne noc. Listopadová zima začínala dotírat a bunda, kterou si z domova jedinou vzal, lehce profoukla. To tak docela nedomyslel, když za sebou přibouchl dveře a vydal se neznámo kam. Ale na to teď nechtěl myslet.
Co dělají bezdomovci v noci? Metro se zavírá, ubytovny jsou neznámo kde a stejně mají neustále přeplněno, jak televize Nova s takovou oblibou v zimních měsících hlásívá. I když mezi bezdomovci spát nechtěl, byl bez střechy nad hlavou teprve pár hodin. Přeci to musí jít nějak vyřešit.
Zkřehlými prsty odblokoval klávesnici mobilu a posté prošel telefonní seznam. Nikomu ale nemohl zavolat, s novými spolužáky si ještě příliš nerozuměl a se starými se neviděl příliš dlouho. Od rodiny utíkal a jiná telefonní čísla neměl. Bude si muset poradit sám, jako obvykle.
Neměl strach, během toulek po sídlišti se naučil příliš neohlížet na lidi kolem sebe a postarat se o své bezpečí. Sevřel zavírací nůž v kapce a nasadil si kapuci černé mikiny. Věděl, že při své výšce 189 centimetrů budí respekt a vypadá na víc než čerstvých 16 let.
Než si zajistí nějaké zázemí, musí zvládnout noc a nezmrznout a sehnat nějak peníze. Naštěstí vypadal stále relativně upraveně a dokonce našel v kapse tramvajenku, může tedy do rána jezdit tramvají. A při troše štěstí narazí na opilého osamělého kohosi, kterého nebude tak složité nepozorovaně připravit o peněženku.
Hodiny na rohu ukazovaly půl druhé, na zastávce postávaly skupinky hlasitě se smějících lidí. Ušklíbl se, matka by po něm jistě chtěla, aby se jí hlásil a domlouval, kterou tramvají pojede domů a kdy tam bude. Sladká svoboda!
Nastoupil do 54, která právě přijela. Bylo mu úplně jedno, kam pojede, ani nekoukal na konečné zastávky. Hlavně, ať je to daleko. Potěšilo ho, že mířil na Barrandov.
Svého nedobrovolného sponzora si vybral, ještě než dojel na náměstí Republiky. Kousek od něj seděl asi dvacetiletý kluk, který očividně velmi přebral. Seděl v předklonu a křečovitě si svíral břicho. Občas přiložil ruku na chladné sklo a po chvíli ji přitiskl na čelo nebo zátylek. Nebude složité mu z kapsy vytáhnout peněženku, podle vzhledu mladíka by se i dalo očekávat, že nebude právě nemajetný.
Potřeboval by ovšem klasický ruch nočních tramvají, hlasité kymácející se lidi a obecný zmatek. Zrovna tato 54 byla samozřejmě ale klidná a tichá, pravděpodobně jako jediná noční tramvaj v Praze té noci. Rozhodl se proto vystoupit s vyhlédnutým mladíkem a využít tmavější uličky k oloupení.
Kluk se začal kymácet ke dveřím kousek před Nádražím Holešovice. Vyskočil ze své sedačky a vedlejšími dveřmi též vystoupil, aby svého sponzora neztratil z dohledu. Ten se ale na refýži zastavil a začal se zmateně rozhlížet. Jirka se zkusil schovat, ale to už na něj kluk zaostřil a vydal se k němu. Podával mu svoji peněženku: "Prosím tě, mně je strašně zle. Já si ani nepamatuju, kde bydlim, jsem tu správně? Myslíš, že bys mě odvedl domů? Prosím tě? Ti lidi na mě koukají a já to sám nezvládnu…" Opravdu vypadal, že domů nedojde.
Jirka jen poděkoval náhodě, z peněženky vytáhl občanský průkaz a zjistil, že před ním stojí jakýsi Honza Němeček, který bydlí kousíček od zastávky. Pobaveně se na něj podíval, už několikrát viděl lidi, kterým marihuana neudělala dobře. Společně došli k domovním dveřím, kde Honza velmi opatrně a pomalu vytáhl klíče. Znovu se na Jirku prosebně podíval: "Já se bojím jít nahoru… co když nevyjdu schody? Co když se mi doma něco stane? S nikým nebydlím, bojím se tam být sám…" Evidentně byl vyděšený. Jirka proto upustil od svého původního záměru nechat si peněženku a utéct a vzpomněl si, jak pomáhal podobně vyřízeným kamarádům. Věděl od nich, že to není hezký stav a že je lepší s někým být.
Co bude dělat dál, to se pozná ráno.
Počet komentářů: 7

Amsterdamskými trajekty, pařížským metrem

16. srpna 2009 v 23:27 | Žabka |  Můj životaběh
...aneb kterak jsme cestovali

Musím říct, že po čtrnácti dnech v různých evropských městech a mnoha zážitcích s místními a jejich ochotou se s námi bavit jakýmkoli jazykem, který by mi byl srozumitelný, jsem docela začala oceňovat i to, že se v Praze mluví česky.

První zastávkou na naší cestě po Evropě se téměř na týden stal Amsterdam, město hříchu. Uchvátilo nás již samotné Holandsko, jak řekl Michal: "V Holandsku ale není z kopce" - a měl pravdu. To je fakt jedna velká cykloplacka.

Samotné město nás v sobotu přivítalo naprosto neuvěřitelnými davy, ve kterých jsme i my, otrlí Pražáci, měli co dělat. V neděli ale již davy pominuly, takže to asi byla nějaká momentální vlna. Co říct o Amsterdamu... je to velmi přátelské, no-stress město, kde jsou zvyklí snad na všechno a hlavu si nedělají s ničím. Výjimkou tam nejsou velmi podivně se chovající individua, ani nakřivo postavené domy, se kterými se prostě nikdo neobtěžoval. A normálně se v nich bydlí, tak co, že ta okna nejsou úplně rovně, že :) Je to velmi free město.

My jsme nebydleli za křivými okny, nýbrž v kempu kousek za centrem. Cesta z něj do města obnášela poměrně kousek po nožičkách a pak cestu trajektem na hlavní nádraží, což bylo pro nás suchozemce příjemné zpestření.

Necelý týden jsme strávili nejrůznějším procházením Amsterdamu, spinkáním, povídáním a projížďkami po okolí. Když jsme toho měli dost, podnikli jsme výpravu na pláže, na nichž byly asi nejzajímavější cesty, jichž proběhlo osm. Bylo nás totiž šest, a tak se náš poctivý řidič na obou cestách otočil zpátky pro zbylé. Na pláži jsme si užili sluníčka a moře a vůbec to bylo moc fajn :)

Po týdnu už začnete město docela znát, hlavně tedy Amsterdam má v centru asi 750 tisíc obyvatel, takže není tak velký, abyste se v něm nezačali orientovat. Ani jsem si neuvědomila, jak jsem se v něm cítila dobře, dokud jsme neodjeli.

Protože Belgie byla zamračená, šedivá a nepřátelská. SMSka odtamtud stála asi dvacet korun, minuta hovoru asi milion (milion je v tomhle případě 35 korun českých, no zlodějina) a tak vůbec. Teda jako než jsme dojeli do Brugg (do Bruggy? do Brugge? jak se to město skloňuje?). Byli jsme tam víceméně omylem, jelikož se náš nejlepší řidič na světě chtěl vyhnout svým rodičům v Bruselu "a Bruggy jsou fakt krásný". Proto, když jsme tam dojeli, se zeptal: "A co že tu vlastně má být?" Nu, městečko nám vyrazilo dech. Uprostřed řad menších historických domů, všech v krásném zachovalém stavu, jsme například narazili na nádhernou obrovskou katedrálu. Místní náměstí nás uchvátilo podobně, vodní kanály byly také velmi pěkné... no prostě fakt krása. Vynahradilo nám to to ošklivé počasí i pocit nepřátelskosti, který jsme z Belgie měli.

Tu noc jsme přespali na pláži téměř na přesné hranici mezi Francií a Belgií, pláž to tedy prý byla francouzská, takže se tam již nesmělo koupat bez plavčíka... proto jsme si ostentativně oblékli plavky a i přes to, že foukalo a naskakovala nám husí kůže, jsme do té vody vlezli. Moře bylo příjemně tak akorát, sluníčko se chystalo k západu, paráda. Pak jsme se najedli (piknik na pláži, super :-) ) a když se setmělo, šli jsme zpátky k autům a potají vzali spacáky a vlezli na předem nalezené místečko mezi dunami, kam jedině nebylo vidět ze všech rekreačních bytů a domků belgických důchodců, kterých tam bylo opravdu požehnaně (domků i důchodců). Ráno nás vzbudilo vtíravě sluníčko, vlnobití, křik racků a úžasný výhled. No, ten nás nevzbudil, ale užili jsme si ho taky.

Nejzvláštnější byl pohled na klusající spousty důchodců, kterým moře evidentně svědčí a poránu si běželi dokázat svoji vitalitu. A nebylo jich málo.

Další zastávkou na našem putování, délka vyprávění o němž vás asi za chvíli zabije, byla Normandie. Ve zkratce: všude bylo strašně plno, což nás dohnalo až ke krásnému kempu, kde jsme se za 28 euro vyspali všech sedm a ve sprchách bylo normální světlo. Kupodivu tam nebyla cítit tráva. Jeden celý den jsme věnovali druhé světové válce - byli jsme v muzeu, na válečném hřbitově a na Omaha Beach, kde se vylodili spojenci. Kluci pořád hledali bunkry, což nás malinko nebavilo, obzvlášť, když ten kýžený ještě v devět večer neviděli. O půl hodiny později jsme ho ale našli a ta radost za ten proježděný den fakt stála. Ti dospělí kluci se rozběhli k "bunkříkům", zkoumali děla, lezli dovnitř, byli nadšení :) Musím přiznat, že my jsme taky měly radost :)

Paříž, jestli ještě vnímáte ;)
Obrovské město. Obzvlášť ve srovnání s "naším" Amsterdamem. Také výrazně méně přívětivé, jak je dobrým zvykem ve větších městech. Mimochodem, tam žije asi deset milionů lidí, není to úplně malé městečko. Eiffelovka nás přivítala už na příjezdu a i mojí frakofobní duši oslovila. A to je co říct.

Večer jsme po docela dlouhém vykyblíčkovávání vyrazili na noční Paříž, kluci v kapse kladivo, naštěstí nepotřebné. Z výletu po osvětleném městě se stalo rychlé vyskočení z metra (mimochodem, neuvěřitelně složitého, strávila jsem jízdu s nosem zabořeným v mapě a vyděšeným výrazem) na výhled na slavnou věž. U ní prodávalo mnoho černochů mnoho různých modelů oné dámy, která nám, jako mnohé na naší cestě již, vyrazila dech. Osvětlená Eiffelovka má prostě neuvěřitelné kouzlo. A policejní zátah na ony černochy též, ve Francii policisté i umí utíkat a někoho chytnout!

Prohlídkou pařížských krás jsme strávili další den a bylo to úplně bezva. Den před tím jsem koupila s Breptou mapu, do níž jsme zakreslili, co chceme vidět, nu, a pak nezbývalo, než se tam dostat. Naštěstí bylo pod mrakem, takže jsme se nepekli. Znovu k metru: je staré a upřímně řečeno ošklivé, má 14 tras a milion přestupů, zastávku na povrchu co 200 metrů a je docela vtipné se v něm orientovat. Koupili jsme si celodenní lístek, takže jsme naštěstí nemuseli řešit, jestli každou jízdu podnikneme. Jedna jízda stojí 1,60 euro, my jsme za ten den vlezli do metra osmkrát a jeli 16 vlaky. A všechny jely, jen jsme vlezli do stanice, super :) A musím se pochválit, že ty trasy jsem promýšlela většinou já a nezabloudili jsme ani jednou :) Ještě perlička - je tam strašný vzduch. Nikdy mě nenapadlo v Praze ocenit, že stanice, tunely i vlaky mají výborný odvětrávací systém. Z toho, co psal Čejný, je na tom londýnské metro podobně.

Ale za ten den jsme viděli všechno. Vítězný oblouk (obrovský!!!), Champs Elysées (jak se to píše?), Eiffelovku (za dne už se nám fakt tolik nelíbila), Invalidovnu (obrovská, pěkná stavba), lucemburské zahrady, Louvre (panejo... to je taky obrovitánský, bohužel zavřený), Notre Dame (velké zklamání, přímo v chrámu mají recepci a prodej suvenýrů, nemá to vůbec atmosféru), Sacre Coer (to je naopak úžasný místo, nesmí se uvnitř ani fotit a dodržuje se to - myslím - a mlčí se tam, tlumené hlasy, ohromující stavba) i Moulin Rouge (no.. my, co nás kluci při "zkratkách" několikrát protáhli red light districtem v Amsterdamu, už jsme opravdu šokovené nebyly ;), mlýn tam pořád stojí :) ) no a pak už hotel. Uťapkaní až hrůza, ale bezva to bylo.

Poslední den jsme si prohlédli Versailles, tedy jen zahrady, kde bylo vedro k padnutí (taky tam pro někoho jela sanitka), naposledy se najedli za drahé peníze v McDonaldu a už jsme si to frčeli na Prahu.

Tak. To je všechno. Takhle jsme se měli :)

Ještě fotky: tady (jen z mého foťáku, kvalita hrozná, ale tak poznat na tom ty věci a lidi jsou)

A naposledy, perlička ze zkušenosti s francouzským vínem kluků, co tam byli s námi:
Na té pláži mezi Francií a Belgií vzali lahev červeného, otevřeli, expertně si čuchli, ochutnali, pomlaskali a začali se bavit o tom, že tedy ten buket nic moc, že po něm zůstává trochu pachuť... svoje znalecké povídání završili shrnující větou: "No, jak to říct.. prostě je hnusný." A šli ho vylít o kousek dál. Bílé skončilo stejně, poučení: nekupujte, ani ve Francii, víno v Kauflandu.



...kdo dočetl až sem, je dobrý.
Počet komentářů: 6

Amsterdamske forky

5. srpna 2009 v 17:10 | Žabka |  Můj životaběh
Stripky z toho, jak tu ted temer tyden prebyvame:

Vzit neprivazane kolo je stale kradez, navzdory predstavam o nepsanych pravidlech

V modrem svetle se strasne spatne holi nohy a venkovni svetlo pak vypada jako kdyz jste zdrogovani (ne ze bych vedela, co to je za pocit)

Ubytovani je neskutecne drahe

Za to ale spinkame na anglickem travnicku a kazdou noc nase stany prosvicuje baterka, jak hlidaci hledaji cisla stanu. Je to adrenalin, kdyby ho nenasli, jsou schopni nas stan zlamat a vyhodit do popelnice (i s nami?) - tvrdi kluci, co tu byli loni

Amsterdam je very no stress mesto, domy postavene nakrivo, kola vsude, nikdo nic neresi. Parada :)

Jidlo je drahe, obleceni levnejsi nez v Cechach

Mne konci internet, tak se mejte smejte a zdravim z dalky :)
Počet komentářů: 4

Krize?

22. května 2009 v 11:38 | Žabka |  Můj životaběh
Ano, ta potvora dorazila i k mému drahému zaměstnavateli.

Znamená to, že poslední týdny jsme všeci byli ve stresu, koho vyhodí, kdo zůstane, jestli firmu zavřou a co s námi bude, když se všude vyhazuje po desítkách lidí.

Dopadlo to tak, že jsme včera měli všichni porady, kde jsme se dozvěděli, že nám zkrátí platy a vezmou odměny. Pro někoho, kdo čekal, že poletí (z. B. yours truly), to byla popravdě dobrá zpráva. A ještě raději jsem byla, když jsem se dozvěděla, že se zkrátí úvazek, protože za méně peněz po nás nechtějí stejný počet směn.

Nu, a méně směn je něco, o co jsem žádala už v září, takže spokojenost. Jestli si mě tedy nechají. Musím říct, že je to ale docela síla, vyhazuje se, zkracují se platy, lidi odchází...

Takže až na to, že přijdu o kamarády, některé, to pro mě dopadlo nejlépe, jak mohlo.

Škoda, že to tak nemůže být pro všechny.
Přidat komentář

Co je o mně dobré vědět, než se mnou začnete bydlet

24. dubna 2009 v 0:35 | Žabka |  Myšlenky
1. Jsem bordelář. Většinou přijdu, přeložím, přeházím, najdu a odejdu. Když mám ale čas, většinou žiju aspoň v relativním pořádku.
2. Nemám pravidelný režim. Školu mám dva dny v týdnu a ve středu večer, práci naprosto různě a do toho cpu mnoho různých srazů, setkání, zařizování a podobných věcí. Když mám volné dopoledne - ať je to všední den nebo víkend, většinou spím, protože neexistuje záruka, že se třeba vyspím o víkendu. Z toho vyplývá, že nerespektuji pracovní týden a víkend v pojetí většiny pracujících.
3. Většinou nejím doma. To doufám, že se změní, protože to je dost nákladná a nezdravá součást mého životního stylu.
4. Dělám výborné zeleninové saláty, ve kterých nešetřím a dělám je často a bývá jich hodně. A ráda se dělím.
5. Mám poměrně citlivý čich. Nejspíš to souvisí s dioptriemi jako jakási kompenzace, ale je to tak. Necítím snad jen vodnici v místnosti a to ještě jak kdy. Nemusí všechno pořád vonět, ale smrad snáším špatně.
6. Když na to přijde, umím docela slušně péct.
7. Jsem magor na uklízení kuchyně. Když už uklízím, je tip-ťop - a to dělám dost často. Vycepovaná od maminky.
8. Jsem noční pták a ranní vstávání mi nedělá dobře. Když na to přijde, jsem schopná být vzhůru do tří ráno u ICQ nebo déle, prostě nemám nijak velkou potřebu být v půl dvanácté v posteli.
9. Většinou nesnídám, protože bych musela vstávat o to dřív a to se povede tak jednou za půl roku.
10. Mám relativně katastrofální timemanagement, takže odcházím pět minut po poslední chvíli a jakékoli povinnosti doháním noc před termínem. Nebo po něm, záleží na benevolenci přednášejícího.
11. Do školy chodím podle nálady a u většiny předmětů nemám nijak extrémní potřebu sedět v té lavici každý týden.
12. Jsem usměvavá :)
13. Docela mě baví prát, když na to mám čas.
14. Jsem zvyklá žít v ulitě svého pokoje a moc z ní nevycházet. To bych taky chtěla změnit, protože takhle se žije vedle lidí a ne s nimi. A moje představa spolubydlení je někde v půlce mezi oběma možnostmi.
15. Jsem zvyklá mít soukromí. Nevím, jestli jsem na něj háklivá, protože mi ho doma nikdo neničí.
16. Mám ráda prostor a světlo, zastavěné prostory mi nedělají dobře.
17. Mám ráda svoje kytičky, které taky mají rády prostor a světlo.
18. Jednou za čas si přestavuji pokoj.
19. Potřebuji komunikovat s lidmi a to dost intenzivně. ICQ tuhle potřebu docela hodně řeší, ale živý člověk je živý člověk.
20. Miluju zvířata.
21. Myju se večer.
22. Nerozčilují mě hromadící se PET flašky od pití v mém pokoji.

... nic víc mě teď nenapadá. Tož spolubydlení zdar, bude-li se mnou chtít ještě někdo bydlet :-)

Myslím, že tenhle článek se tu bude objevovat v updateovaných variantách.
Počet komentářů: 4

Kam dál